.

1. kapitola Succubus Blues

2. listopadu 2011 v 15:47 | speak-to-you.fantasy |  Succubus Blues
1. kapitola Succubus Blues




Statistiky prokazují, že většina smrtelníků prodává svojí duši z pěti důvodů: sex, peníze, moc, pomsta a láska. V tomto pořadí.
Předpokládám, že bych měla být klidná, i když jsem tu vlastně byla, abych pomohla s číslem jedna. Ale celá tahle situace je prostě, no ubohá. A když to říkám já, to už je něco.
Možná, že už jsem se do toho nedokázala vcítit, uvažovala jsem. Už je to příliš dlouho.
V dobách, když jsem byla panna, lidé věřili, že labutě dokáží oplodnit ženy.
Mezitím vedle mě Hugh trpělivě čekal, až konečně promluvím. Strčil si ruce
do svých khaki kalhot a opřel se o jeho Lexus. "Nechápu, v čem je problém. Děláš tohle pořád."
Nebyla to zrovna pravda, ale oba jsme věděli, co myslel. Ignorovala jsem ho, místo toho jsem pozorovala okolí, ne že by mi to zlepšilo náladu. Předměstí mě vždycky štvalo. Stejné domy. Dokonalé trávníky. Podobná auta. Někde ve tmě štěkal pes. "Nedělám tohle," řekla jsem nakonec. "Dokonce i já mám svoje zábrany." Hugh si odfrkl, tím vyjádřil svůj názor na moje zábrany. "Jestli ti to udělá dobře, nemysli na to jako na zatracení. Spíš jako na dobrý skutek."
"Dobrý skutek?"
"Jasně."
Vytáhnul svůj kapesní počítač. Vypadal přitom velice obchodnicky. Ne, že bych byla překvapená. Hugh byl profesionální démon, mistr v prodávání lidských duší, expert v hledání mezer mezi smlouvami, pro které by kdejaký právník puknul zívistí.Také to byl můj kamarád.
"Poslechni si tohle," pokračoval. "Martin Miller. Muž, samozřejmě. Běloch. Luterán. Pracuje v obchodě, kde se prodávají počítačové hry. Žije tady ve sklepě - u svých rodičů."
"Ježíšmarlá"
"Říkal jsem ti to."
"Dobrý skutek nebo ne, pořád to vypadá… extrémně. Kolik, že mu je?"
"34."
"Ew."
"Přesně. Kdybys byla takhle stará a neměla bys žádné zkušenosti, taky bys podnikla nějaké zoufalé opatření." Koukl se na hodiny. "Takže, jdeš do toho nebo ne?"
Bez pochyby jsem Hugha zdržovala, nejspíš měl rande s nějakou sexy ženou, která byla o polovinu let mladší - tím samozřejmě myslím jeho věk, na který vypadal. Ve skutečnosti Hugovi táhlo už na celé století.
Položila jsem si kabelku na zem a vrhla jsem na Hugha varovný pohled.
"Budeš mým dlužníkem."
"Samozřejmě," připustil. Tohle nebyla díky bohu moje normální práce. Dneska se tu vyskytl nějaký problém v kalendáři. Nemohla jsem si představit, kdo normálně tuhle práci dělá.
Rozešla jsem se směrem k domu, ale Hugh mě zastavil."Georgino?"
"No?"
"Ještě je tu….. jedna věc."
Otočila jsem se, protože se mi nelíbil tón jeho hlasu. "Ano?"
"On, ehm, vlastně měl takový požadavek."
Zvedla jsem obočí a čekala.
"Víš, ehm, doopravdy se mu do toho chce. Když prodal svojí duši ďáblu, tak řekl, že si myslí, že by svoje panictví měl ztratil s démonkou nebo tak něco."
Přísahám, že dokonce i pes přestal štěkat. "Děláš si srandu."
Hugh neodpověděl.
"To neudělám - ne. V žádném případě se - "
"No tak, Georgine. Nic v tom není. Prosím? Kvůli mně?" Přemlouval mě. Bylo těžké mu odolat. Jak jsem řekla, ve své práci byl doopravdy dobrý. "Jsem doopravdy v úzkých.. kdybys mi mohla pomoc….strašně by to znamenalo."
Povzdechla jsem. Nemohla jsem odmítnout, když jsem viděla ten jeho výraz v obličeji. "Ale jestli se to někdo dozví - "
"Ode mě se nikdo nic nedozví." Dokonce prsti naznačil, jak si zamyká svoje ústa.
Ohnula jsem se, přemluvil mě. Rozepnula jsem si boty.
"Co to děláš?" zeptal se.
"Tohle jsou moje oblíbené boty od Bruna Maglise. Nechci, aby mi zmizely, až se přeměním.
"To jo… ale potom si je můžeš přeměnit zpátky."
"To by už nebyly stejné."
"Ale byly. Můžeš si je udělat jak chceš. Tohle je blbost."
"Podívej," řekla jsem, "chceš, abych se tady s tebou bavila o mých botách nebo chceš, abych šla dovnitř a udělala z tvého panice muže?"
Hugh zavřel pusu a rukou mi ukázal cestu do domu.
Šla jsem po trávě, která mě na mých bosích nohou lechtala. Zadní dvorek, který vedl ke sklepu byl - jak Hugh slíbil - otevřený. Vešla jsem do domu, všichni spali. Doufám, že nemají psa. Když si moje oči zvykly na tmu, rozpoznala jsem obrysy pohodlného nábytku: pohovka, televize, poličky na knihy. Schodiště bylo nalevo, předsíň napravo.
Otočila jsem se a vešla do haly, v chůzi jsem se začínala měnit. Ten pocit při přeměně byl pořád stejný, pro mě druhý nejpřirozenější. Nepotřebovala jsem se ani podívat do zrcadla, abych to viděla. Moje malá postava se zvětšila. Měla jsem vždy štíhlou postavu, ale při přeměně jsem se stala ještě hubenější. Moje lehké opálení zmizelo. Místo toho jsem byla mrtvě bledá. Moje vlasy - dlouhé do půli zad - měli stejnou délku, ovšem teď byly černé a byly upraveny do pravidelných loken. Moje prsa - která byla krásná, ale velikostí průměrná - se zvětšila. Měla jsem je teď asi jako ty hrdinky v komiksech, na kterých tenhle chlap musel vyrůstat.
No a moje oblečení…. už jsem neměla svoje dlouhé kalhoty a blůzu. Na nohou jsem měla vysoké, černé, kožené boty. Ty dobře ladily k černému topu. A ještě jsem měla sukni, takovou, ve které bych se ani za Boha nemohla nikdy ohnout. Dále jsem měla špičatá křídla a rohy, korunu tomu všemu nasadil bič, který se objevil v mé ruce.
"Můj Bože." řekla jsem si pro sebe, když jsem náhodou viděla svůj odraz v zrcadle. Doufala jsem, že se o tom nikdy z místních démonek nedozví. Ty měli totiž docela vysokou úroveň.
Otočila jsem se od zrcadla a na konci haly jsem spatřila svůj cíl: zavřené dveře s nápisem Muž v práci. Za dveřmi jsem slyšela slabé zvuky videohry, ty ale utichly hned, jak jsem zaklepala na dveře.
O chvíli později se dveře otevřely. Přede mnou se objevil asi 170cm vysoký muž se světle hnědými vlasy, které už mu na temenu hlavu stářím mizely. Velké, chlupaté břicho vykouklo z pod trička, na kterém byl obrázek Homera Simpsona. Muž v jedné ruce držel balíček brambůrek. Když mě uviděl, upustil ho udivením na zem.
"Martin Miller?"
"A-ano," z těžka vydechl.
Rozmáchla jsem se bičem. "Jsi připravený si se mnou pohrát?"
Z Millerova domu jsem vycházela přesně za šest minut. 34letí nejspíš moc pro svoji výdrž nedělají.
"Wow, tak to bylo rychlý," poznamenal Hugh, když mě viděl, jak jdu přes trávník zpátky k němu. Byl opřený o své auta a kouřil.
"Nekecej. Nemáš pro mě ještě někoho takového?"
Ušklíbl se a vytáhl balíček cigaret a naznačil mi, ať si jednu vezmu. "Urazila by ses, kdybych ti řekl, že křídla mě svým způsobem vždycky vzrušovaly?" Vzala jsem si cigaretu a probodla jsem ho naštvaným pohledem. Rychle jsem se rozhlídla po okolí, abych se ujistila, že nás nikdo nesleduje a přeměnila jsem se zpátky do normálu.
"Dlužíš mi hodně," připomněla jsem mu a zpátky si nasadila boty.
"Já vím. Samozřejmě, někteří by mohli říct, že ty dlužíš mně. Dostala jsi na oplátku víc, než jsi zvyklá."
To jsem nemohla popřít, ale stejně jsem se nemohla cítit dobře. Chudák Martin. Počítačový maniak nebo ne, ponechat svojí duši věčnému zatracení, to byla pekelná cena za 6 minut.
"Chceš zajet někam na drink?" nabídl Hugh.
"Ne, už je pozdě. Pojedu domů. Musím ještě dočíst jednu knihu."
"Aha, jistě. Kdy je ten velký den?"
"Zítra," odpověděla jsem.
Démon se zasmál nad mým hrdinou. "Vždyť píše jenom průměrnou fikci, z daleka to není Nietzsche nebo Thoreau."
"Hele, člověk nemusí být surrealista, aby byl skvělým spisovatelem. Já bych to měla vědět, pár jsem jich už za ta léta zahlídla."
Hugh zabručel nad mým panovačným postojem a věnoval mi posměšnou úklonu.
"Je to daleko od toho, abych se hádal se slečnou o jejím věku."
Rychle jsem ho políbila na tvář a potom jsem šla k místu, kde jsem parkovala. Když jsem odemykala auto, tak jsem to ucítila: teplý a zároveň mrazící pocit, když se v blízkosti objeví další nesmrtelné stvoření. Upír, zaznamenala jsem asi milisekundu předtím, než se vedle mě objevil. Sakra, ty jsou ale rychlí.
"Georgíno, moje krásko, moje sladká démonko, moje bohyně rozkoše," odrecitoval a dramaticky se chytnul za srdce.
Skvělé. Přesně to jsem potřebovala. Duane byl nejspíš ten nejprotivnější nemrtvý s jakým jsem se kdy potkala. Jeho světlé vlasy měl, jako obvykle, ostříhané na krátko a opět dokázal svůj strašný nevkus , jak v módě , tak i ve výběru deodorantu.
"Jdi pryč, Duane. Nemám nic, co bych ti řekla"
"Ale no tak," zabručel a položil ruku na dveře od auta tak, abych je nemohla otevřít. "Ani ty tentokrát nemůžeš hrát stydlivku. Celá jsi zkrásněla. Dobrý úlovek dneska, co?"
Zamračila jsem se, protože to byl důsledek životní energie Martina, která na mně byla vidět. Umíněně jsem se snažila otevřít dveře. Bez účelně.
"Jak to tak vypadá, bude z toho celý mimo," pokračoval upír a z blízka na mě zíral "musel to být někdo výjimečný, když vypadáš takhle sexy. Co se stalo? Myslel jsem, že spíš pouze s lidskou spodinou. S opravdovými blbci."
"Změna. Nechtěla jsem ti dávat plané naděje."
S uznáním zakroutil hlavou. "Oh, Georgino, ty nikdy nezklameš - ty a tvoje směšné poznámky. Ale stejně, vždycky jsem našel děvky, které věděly, co dělat s pusou. V práci anebo po ní.
"Nech toho," vyštěkla jsem a za dveře zatáhla s větší silou.
"Proč takový spěch? Mám právo vědět, co jsi tady ty a ten tvůj démon dělali. Východ je moje území."
"My nemusíme dodržovat tvoje "územní" pravidla a ty to víš."
"Stejně, aspoň je běžnou zdvořilostí, když jsi v sousedství - a to v tomhle případě jsi - říct ahoj. Kromě toho, jaktože my dva si spolu nikdy někam nevyrazíme? Dlužíš mi nějaký ten tvůj čas. S těmi tvými pitomci trávíš i tak dost času."
Těmi pitomci myslel mé kamarády a pouze pár upírů, které snesu. Většina z nich - včetně Duana - jsou arogantní, bez sociálních dovedností a posedlá jejich teritoriem. Stejně jako většina lidských mužů, které znám.
"Jestli mě nenecháš jít, naučíš se zcela novou definici slov "běžná zdvořilost"."
Ok, bylo to hloupé, jako nějaká věta z béčkového akčňáku, ale by to to nejlepší, co mě napadlo v tu chvíli říct. Snažila jsem se, aby můj hlas zněl co nejvíc hrozivě, ale naopak byl dost ubohý a on to věděl. Silné stránky démonek bylo jejich charisma a také přeměňování. Upíři naopak měli neuvěřitelnou sílu a byli rychlí. Znamenalo to, že jeden z nás byl hvězdou na každé party a ten druhý zase mohl zlomit člověku zápěstí, pouhým potřesením rukou.
"Ty mi vážně vyhrožuješ?" Se smíchem mě hladil po tváři. Na zádech mi naskákala husí kůže - ale v tom špatném slova smyslu. Zezadu mě chytil za vlasy. Bolestí jsem vyjekla.
"Neodolatelné. A vzrušující. Vlastně, moc rád bych tě viděl, jak utočíš. Ale kdyby ses chovala jako hodná dívka -- au, ty mrcho!"
Protože neměl ani jednu ruku volnou, chytila jsem se při vhodné příležitosti za okýnko u auta. Rychle jsem použila přeměnění a na mé ruce se objevily ostré, osmicentimetrové drápy. Udeřila jsem ho jimi do tváře. Jeho skvělé reflexy mě nenechaly zajít příliš daleko, ale stejně mu na tváři tekl slabý proud krve. Potom popadl mé zápěstí a přimáčkl mi ho k autu.
"Co se děje? Nebylo ti to jako útok dobrý?" řekla jsem i před bolest. Opět špatná slova.
"Roztomilá, Georgino. Jsi tak roztomilá. Uvidíme, jak se budeš tvářit, až --"
Ozářil nás světelný záblesk, když zpoza rohu vyjelo auta a blížilo se k nám. V několika sekundách se Duanovi v obličeji minula nerozhodnost. Řidič by si nepochybně našeho souboje všiml. Duane mohl klidně zabít člověka - vždyť to dělal pro přežití - ale mít v záznamech vraždu kvůli obtěžování, to by se našim nadřízeným nelíbilo. I pitomec jako Duane se pořádně rozmyslí, než se do něčeho zamotá.
"Ještě jsme neskončili" zasyčel a pustil mé zápěstí.
"Já si myslím, že jo." Cítila jsem se statečněji, když jsem byla skoro zachráněna. "Jestli ještě jednou za mnou přijdeš, bude to poslední věc, co kdy uděláš."
"Úplně se třesu strachem,"řekl. Jeho oči se naposledy zaleskly ve tmě a potom byl pryč. Uvažovala jsem, co tohoto řidiče vyhnalo dnes ven, třeba si chtěl dojet pro zmrzlinu, kdoví. Přesto jsem mu byla vděčná.
Dál jsem se nezdržovala, vlezla jsem do auta a nastartovala. Úzkostlivě jsem si přála být zpátky ve městě. Snažila jsem se ignorovat moje třesoucí se ruce, ale pravda byla taková, že Duane mi naháněl hrůzu. Ať se ke mně nepřibližuje jsem mu řekla milionkrát, i v přítomnosti mým nesmrtelných kamarádů. Ale potkat ho sama v noci na prázdné ulici, to bylo něco jiného. Ke všemu, když jsem věděla, že moje výhružky jsou mi k ničemu.
Vlastně jsem nesnášela jakýkoli druh násilí. Možná to je dáno tím, že jsem žila skrz různé doby, které byli plné krutostí a brutality, které dnešní člověk nemohl pochopit. Lidé rádi říkají, že teď žijeme v kruté době, ale nemají o tom ani ponětí. Jistě, předtím tu byly uspokojivé okamžiky, když se násilníci kastrovali. Tehdy nebyla žádná dlouhá soudní jednání a propuštění typu "za dobré chování". Bohužel, ti co souhlasí s pomstami a s tvrdými tresty zřídkakdy ví, kde končí všechna meze, takže jsem ráda za dnešní soudní systém.
Vzpomněla jsem si, jak jsem předpokládala, že mě náhodný řidič zachránil kvůli zmrzlině. Řekla jsem si, že by mi nějaký desert bodl. Když jsem byla zpátky v Seattlu, zastavila jsem se u nonstop obchodu s potravinami. Nevěděla jsem koho to napadlo, ale nějaká chytrá hlava nechala vytvořit zmrzlinu s příchutí tiramisu. Tiramisu a zmrzlina. Důmysl lidí mě nikdy nezklame.
Když jsem šla zaplatit, prošla jsem kolem regálu s květinami. Byly levné a trochu zvadlé. Sledovala jsem, jak do obchodu vešel mladý muž a s nervózním pohledem začal vybírat květiny. Nakonec vybral podzimní odstín a šel k pokladně. Toužebně jsem se na něj dívala, na půl i žárlivě, když jsem si uvědomila, že květiny jsou nejspíš pro dívku.
Jak Duane poznamenal, většinou jsem se krmila na pitomcích. Po nich jsem se nemusela cítit vinna, že jim ubližuji a také že pár dní budou v bezvědomí. Vybírala jsem si ty typy, které nenosí ženám květiny a nedělají další romantické věci. Těm mužům se vyhýbám. Pro jejich dobro. Tohle nebylo přesně to, co démonky dělají. Ale já už jsem unavená a na slušnosti mi u vůbec nezáleželo.
Cítila jsem se smutná a osamělá, vzala jsem buket červených karafiátů a zaplatila jsem.
Když jsem přijela domů, zvonil mi telefon. Položila jsem svoje dobroty a koukla jsem na, kdo volá. Neznámý volající.
"Můj pán a mistr," odpověděla jsem na hovor, "jaký skvělý konec krásného dne."
"Nech si svoje vtípky, Georgie. Proč jsi spala s Duanem?"
"Jerome, já - cože?"
"Právě volal. Že prý jsi ho provokovala."
"Provokovala? Jeho?" naštvala jsem se. "On začal! Přišel za mnou a -"
"Praštila jsi ho?"
"Já……"
"Georgíno?"
Povzdychla jsem. Jerome byl archdémon a nadřízený celé společnosti zla v Seattlu, tudíž i můj. Měl v popisu práce nás řídit, ale také se ujišťovat, že plníme naše povinnosti. Jako každý líný démon, byl rád, když jsme mu nadělali co nejméně práce. Jeho podrážděnost byla přes telefon přímo hmatatelná.
"Tak nějak jsem ho udeřila. Vlastně, spíš to byl takový škrábanec."
"Aha, škrábanec. A vyhrožovala jsi mu?"
"Dobře, ano, vyhrožovala, teda pokud chceš mluvit sématicky, ale Jerome, prosím tě! Je to upír, nemůžu mu ublížit a ty to víš."
Archdémon zaváhal, nejspíš si představoval souboj mezi mnou a Duanem. Tento hypotetický boj jsem musela prohrát, protože o chvíli později jsem slyšela Jeromeho vydechnout.
"To asi ano. Ale už ho neprovokuj. Mám teď hodně práce a nepotřebuji řešit dvě děti, jak se kočkují."
"Odkdy pracuješ?" Radši jsem vynechala to, že mě nazval dítětem.
"Dobrou noc, Georgíno. S Duanem se už znova nezapleť."
Telefon se odpojil. Položila jsem ho. Byla jsem vysoce uražená. Nemohla jsem uvěřit, že Duane si na mě stěžoval a ke všemu ze mě udělal toho špatného. A ještě hůř, Jerome vypadal, že mu na to skočil. To mě nejvíce zabolelo, protože (stranou můj status démonky flákače) jsem si vždycky užívala shovívavosti od archdemona.
Útěchu jsem našla ve zmrzlině, vzala jsem si jí do ložnice a převlékla jsem se do noční košile. Aubrey, moje kočka, vstala z místa, kde spala a protáhla se.
"Nemůžu jít ještě spát," řekla jsem a potlačila zívnutí "ještě musím číst."
Zkroutila jsem se v posteli s knížkou a se zmrzlinou. Připomněla se mi zítřejší autogramiáda mého nejoblíbenějšího autora.Psaní Setha Mortensona ve mně vzbudilo něco, co jsem ani nevěděla, že spí. Jeho nejnovější kniha, The Glasgow pact, nemohla snadno přemoc můj pocit vinny za dnešní večer s Martinem, ale zaplnila aspoň mojí prázdnotu a nicotu, kterou jsem pociťovala. Divila jsem se, že smrtelníci, žijící tak krátký čas, můžou stvořit tak krásné věci.
"Já jsem nic nevytvořila, když jsem byla člověk," řekla jsem Aubrey, když jsem dočetla pátou stránku. Třela se ke mně, příjemně se vlnila a já jsem měla ještě čas položit zmrzlinu někam jinam, než mi padla hlava a usnula jsem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama