.

1. kapitola

1. listopadu 2011 v 23:17 | Christi |  Bloodlines
1. kapitola




Nemohla jsem dýchat.
Byla tady ruka zakrývající mojí pusu, a někdo třásl mým ramenem vytrhujíc mně z tvrdého spánku.
Sto šílených myšlenek proběhlo mou myslí během jednoho úderu srdce. Stalo se to. Moje nejhorší noční můra se stala skutečnou.
Jsou tady! Přišli si pro mně.
Zamrkala jsem a divoce se podívala po tmavé místnosti, až jsem sezaměřila na obličej mého otce.
Zmateně jsem přestala mlátit kolem sebe. Pustil mě a chladně se na mě podíval. Posadila jsem se na posteli, srdce mi stále bušilo.
"Tati?"
" Sydney. Nemohl jsem tě probudit."
Přirozeně, to byla jeho jediná omluva pro to, že mně vyděsil k smrti.
"Potřebuješ se obléct a být reprezentativní," pokračoval. "Rychle a potichu. Setkáme se dole ve studovně."
Cítila jsem, jak se mé oči rozšířily, ale s odpovědí jsem nezaváhala. Byla tu jen jedna akceptovatelná odpověď. "Ano pane. Samozřejmě."
"Jdu vzbudit tvojí sestru." Otočil se ke dveřím, a já vyskočila z postele.
"Zoe?" vykřikla jsem. "Co od ní potřebuješ?"
"Pššš," pokáral mně. "Rychle se připrav. A pamatuj - buď potichu. Nevzbuď tvojí matku."
Zavřel dveře bez dalšího slova, nechajíc mně zírat. Panika, která ustupovala, se ve mně opět začala hromadit. Na co potřebuje Zoe? Noční buzení znamenalo Alchymistické podnikání a ona s tím nemá nic společného. Technicky vzato ani já ne, od té doby, co jsem byla dočasně vyloučena za špatné chování tohle léto. Co když to je to to, o co jde? Co když jsem byla konečně přijata do převýchovného střediska a Zoe mě nahradí? Na okamžik, svět kolem mě plaval, já se chytla postele a snažila se uklidnit. Převýchovné středisko. Ony byly noční můrou pro mladé Alchymisty, jako jsem já, tajemná místa, kam ti, co přirostli příliš blízko vampýrům, byli odvlečeni naučit se chybám jejich cest. O co tady doopravdy šlo, bylo tajemství, které jsem nikdy nechtěla zjistit. Byla jsem si docela jistá, že převýchova je jeden z hezkých způsobů, jak říkat vymývání mozků. Jen jednou jsem viděla osobu, která se vrátila zpět, a upřímně, vypadala po tom, jako půlka člověka kterým byl. Už byl skoro jako zombie, a já ani nechtěla myslet na to, kdo mu to mohl způsobit, aby působil takovýmto způsobem.
Můj otec mě nutil, abych si pospíšila, jeho ozvěna se ve mně opět objevila a já se snažila setřást obavy. Vzpomínka na jeho další varování, mi vytanula na mysli a byla jsem tiše. Moje matka má lehké spaní. Za normálních okolností by bylo jedno, jestli nás chytí, jak odjíždíme na pochůzky Alchymistů, ale v poslední době nebyla tak milá ke svému manželovi (dcerám), zaměstnancům. Od té doby, co mě alchymisté vyložili na prahu mých rodičů, tahle domácnost měla všechno znaky zajateckého tábora. Mezi mými rodiči vznikají hrozné argumenty a já a moje sestra Zoe kolem nich často chodíme pouze po špičkách.
Zoe.
Proč potřebuje Zoe?
Ta otázka mě spalovala, když jsem pospíchala, abych se připravila. Vím, co 'reprezentativní' znamená. Naházet na sebe džíny a tričko nepřipadalo v úvahu. Místo toho jsem si natáhla šedé kalhoty a bílou, ostrou košili. Přesto jsem si vzala tmavší, temně šedý setr a přepoutala ho úhledně v mém pase černým páskem. Malý zlatý kříž - který jsem vždy nosila kolem krku - byl jedinou ozdobou, se kterou jsem se nikdy neobtěžovala. Moje vlasy byly trochu větší problém. Dokonce jenom po dvou hodinách spánku byly rozházené do všech směrů. Uhladit je dolu bylo to nejlepší, co jsem mohla udělat, a pokryla je tlustou vrstvou laku na vlasy a věřila jsem, že mi to pomůže. Nanesla jsem na sebe jen lehkou vrstvu make-upu. Neměla jsem čas na něco víc. Celý proces mi zabral celých šest minut, a to pro mě mohl být nový rekord. Sprintovala jsem dolů ze schodů perfektně potichu, znovu, abych nevzbudila svou matku. Obývací pokoj byl tmavý, ale rozlévalo se tam světlo z nedovřených dveří otcovy studovny. Vzala jsem to jako pozvánku, otevřela dveře a vklouzla dovnitř. Tichá konverzace se zastavila, když jsem vešla. Můj otec si mě prohlédl od hlavy až k patě a schválil můj vzhled tak, jak věděl, že je to nejlepší - srážkovou kritikou (Jinak se to přeložit prostě nedalo XD).
"Sydney," řekl zhurta. "Věřím, že znáš Donnu Stanton."
Impozantní alchymistka stála blízko oknu, ruce překřížené, ztuhlá a vyhublá tak, jak jsem si ji pamatovala. Nedávno jsem se Stanton strávila hodně času, i když bych těžko mohla říct, že jsme kamarádky - především proto, že některé mé činnosti nás uvedli do jakéhosi 'upířího vězení'. Kdyby ke mně chovala nějakou zášť, nedala by to na sobě znát. Kývla mi zdvořile na pozdrav, obličejem všech podnikatelů.
Byly tam také další tři alchymisti, všichni muži. Byli mi představeni jako Barnes, Michaelson, a Horowitz. Barnes a Michaelson byly ve věku mého otce a Stanton Horowitz byl mladší, něco kolem dvaceti let a dělal Liliová tetování (a něco s nářadím). Všichni byli oblečeni podobně jako já, měli na sobě ležérní oblečení pro podnikání v nepopsatelných barvách. Našim cílem bylo vždy vypadat hezky, ale nepoutat přílišnou pozornost. Alchymisté hráli Muže v černém dlouho předtím, než lidé začali snít o životě v jiných světech.
Když světlo udeřilo do jejich tváře správným směrem, na každém alchymistovi se ukázalo tetování stejné, jako mám já.
Znovu můj neklid vzrostl. Byl to nějaký druh výslechu? Posouzení, zda mé rozhodnutí pomoci uprchlé dhampýří dívce znamenalo změnu mé oddanosti? Založila jsem si ruce kolem pasu a zatvářila se neutrálně, tak jak jsem to vytrénovala, doufajíc, že vypadám klidně a sebejistě. Jestli jsem měla ještě šanci hájit můj případ, chtěla jsem předložit něco solidního. Předtím, než někdo mohl pronést slovo, Zoe vstoupila. Vstoupila dovnitř a její oči se v hrůze rozhlédli kolem. Studovna našeho otce je veliká - postavil ji a připojil k našemu domu - aby všem pomohla (asi ostatním alchymistům). Ale když jsem se dívala na mojí sestru na scéně, věděla jsem, že se cítí utlačována a v pasti. Vyhledala jsem její pohled a snažila se jí poslat tichou soucitnou zprávu. Muselo to fungovat, protože přeběhla na mojí stranu a v jejím pohledu se dal najít jen nepatrný strach.
"Zoe," řekl můj otec. Nechal její jméno dlouho vyset ve vzduchu a tímto způsobem dal najevo, že je zklamaný. Mohla bych ihned hádat proč. Měla na sobě džíny a starý svetr, hnědé vlasy měla učesané do dvou roztomilých, ale nedbalých copánků. U jiné osoby by vyhovovala slovu 'reprezentativní', ale ne u něj. Cítila jsem, jak se za mnou krčí, a já se snažila být vyšší a větší ochranou.
Poté, co si byl otec jist, že jeho odsouzení bylo cítit, představil Zoe ostatním. Stanton jí stejně zdvořile kývla jako mě a pak se obrátila k otci.
"Nechápu, Jarede," řekla Stanton. "Kterou z nich se chystáš použít?"
"No, to je ten problém," řekl otec. "Zoe byla požádána ... ale nejsem si jistý, jestli je připravená. Ve skutečnosti, já vím, že není. Ona má jen nejzákladnější vzdělání. Ale ve světle nedávných Sydneyiných... zkušeností..."
Moje mysl se okamžitě začala skládat dohromady. Za prvé, a to je nejdůležitější, nevypadá to, že by mě chtěli poslat do převýchovného střediska. Ještě ne, přinejmenším. Tohle bylo o něčem jiném. Moje dřívější podezření bylo správné. Byl tady nějaký úkol, nebo pěší úkol. A někdo chtěl (jako náhradníka) Zoe, protože ona, na rozdíl od jiných členů její rodiny, nemá v historii zradu Alchymistů. Otec měl pravdu, že ona obdržela jenom základní instrukce. Naše práce byla dědičná a já byla před lety zvolena jako další Alchymistka Sageovi rodiny. Moje starší sestra, Carly, přešla přes a je teď na vysoké škole takže je na to moc stará. Už učil Zoe jak založit místo, v případech, které se mi staly, jako dopravní nehody a mlácení vampýrů. Předstoupila jsem, i když jsem nevěděla, co řeknu do doby, než jsem promluvila. Jediné, co jsem věděla, bylo, že nenechám Zoe, aby se zatáhla do schémat Alchymistů. Bála jsem se o její bezpečí více, než že bych mohla jít do převýchovného střediska - a toho jsem se pěkně bála.
"Mluvila jsem s výborem o mé činnosti poté, co se to stalo," řekla jsem. "Měla jsem dojem, že pochopili, proč jsem udělala to, co jsem udělala. Jsem plně kvalifikovaná sloužit způsobem, jakým je třeba - mnohem více ne moje sestra. Mám skutečné zážitky. Znám tuto práci zevnitř i venku."
"Trochu moc 'reálných' zkušeností, pokud mi paměť slouží," řekla Stanton suše.
"Já za sebe, bych rád slyšel tyto 'důvody' znovu," řekl Barnes, použil dva prsty, aby ve vzduchu naznačil uvozovky.
"Nejsem nadšen vyhazováním napůl vyškolených dívek tam ven, ale také je těžké uvěřit někomu, kdo pomáhal vampýřímu zločinci a je 'plně vyškolený aby sloužil'." Více uvozovek ve vzduchu. Příjemně jsem se usmála, maskujíc svůj vztek. Kdybych ukázala svoje pravé emoce, mému případu by to nijak neprospělo.
"Rozumím, pane, ale Rose Hathwayová nakonec dokázala, že se nedopustila trestného činu, z něhož byla obviněna. Takže jsem technicky nepomáhala zločinci. Díky naší akci jsme nakonec našli pravého vraha."
"Já vím," řekla jsem. "Ale věřila jsem, že to tak je." Barnes si odfrkl.
"A tady je problém. Měla jsi věřit tomu, co ti řekli Alchymisti a ne utéct s teorií přitaženou za tvoje vlasy. Přinejmenším, si měla vzít důkazy, které by si nashromáždila pro tvé nadřízené. "
Důkaz? Jak jsem mohla vysvětlit, že to není důkaz, že jsem jela, abych pomohla Rose stejně jako můj dobrý pocit, že říkala pravdu? Ale to bylo něco, o čem jsem věděla, že to nikdy nepochopí. Všichni jsme byli vyškoleni, abychom věřili, že jsou nejhorší svého druhu. Říkat jim, že jsem viděla poctivost a pravdu v ní, mi zde nepomůže. Říkat jim, že jsem byla vydírána k pomáhání od jiného vampýra, bylo ještě horší vysvětlení. Byl tam jen jeden argument, který by Alchymisté mohli být schopni pochopit.
"Já... Já jsem to nikomu neřekla, protože jsem za to chtěla všechny zásluhy. Doufala jsem, že kdybych to vyřešila, mohla bych být povýšena a dostat lepší úkol." To, že jsem chtěla říct lež s kamennou tváří, mě stálo každý kousek mého sebeovládání. Cítila jsem se ponížená za takový přístup. Jako by ambice mohly řídit tak extrémní chování. Cítila jsem se falešně a povrchně. Ale jak sem podezřívala, bylo to něco, čemu mohli ostatní alchymisti rozumět.
Michaelson si odfrknul. "Zavádějící, ale ne zcela nečekané pro její věk.
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Jana Jana | 4. října 2012 v 12:50 | Reagovat

je to super ale vôbec sa mi nepáči to písmo to čierne pozadie úplne "ťahá" oči... Nemôžete o prosím zmeniť?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama